Pojednání o výletu na Zakarpatskou Rus díl II

Konec výpravy z pohledu osádky vozu Ford

Babinský se rozhodl obohatit Fond kulturního celosvětového dědictví písní: „Vymrdala kočka psa, hopsa hejsa hopsasa…“./píseň se zpívá ad libidum/ , kterou toho dne od rána halekal. Později se ukázalo, že tato píseň často bývá předzvěstí katastrof, proto ji nedoporučuji zpívat, pokud si nechcete zahrávat s ohněm.

Takže jsme se rozloučili s osádkou vozu Škoda a pod vidinou super diskotéky na Zemplínské Šíravě dupl Babb na plyn a ujížděli jsme směrem k hraničnímu přechodu.

Diskotéka na Zemplínské Šíravě se vůbec Babbemu moc líbila, jelikož nás všechny přinutil ji při cestě na Ukrajinu absolvovat. Skandoval cosi o mracích nadržených samic a pil jednu gořalku za druhou. Pak vyslovil geniální větu: „Kluci nemusíme vůbec zvát holky na panáka, počkáme až se ožerou sami, pak je sbalíme a ještě ušetříme.“

No myšlenka to byla dobrá, ale pro mne jako čerstvého ženáče, poněkud neaktuální.

Tak se celá výprava ocitla v proudu megadiskotéky. Babb neváhal ani minutu stoupl si mezi adolescenty na piedestal uprostřed parketu a trsal jak smyslu zbavený. My ostatní jsme popíjeli, pozorujíce krásu kol nás. Pak přiletěl Babb, oznámil Knetigovi, že je největší osobnost co zná a poručil kolo panáků, pak Knetig dojat tímto uznáním poručil taktéž kolo panáků, když Medák viděl ta množství panáků, tak nezaváhal a objednal taktéž kolo panáků, v neposlední řadě Ála, viděje ta kola panáků, objednal taktéž několik kol panáků. Jen Jarek pil vodu.

Já s Knotigem jsme se postupně odpanákovali do spacáků. Jen Babb zůstal na piedestalu s adolescenty skoro do rána.
No a tato myšlenka hnala Baba směrem na přechod, aby si zopakoval svůj týden starý comeback na Zemplíně.
K hraničnímu přechodu jsme dojeli asi v šest večer, přičemž Babb halekal že v devět určitě sfukujeme pěnu z piva na diskotéce. Před kontrolou nám několik lidí poradilo, ať dáme do pasu deset dolarů, jinak nás Ukrajinci na Slovensko nepustí.

Babi prohlásil něco o korupci a boji proti ní a za chvíli nám podnapilý ukrajinský celník jako jedinému autu v celé koloně dal k vyplnění tzv.celní deklaraci. Po hodině bloumání nad touto bumážkou, ve které se uváděl snad i počet hoven vysraných na ukrajinské straně, nám milí celníci odtáhli auto i s námi do uzavřeného boxu. Začala detailní prohlídka.

Napřed jsme vyskládali všechny věci z auta do regálů. Ukrajinci obcházeli auto s kladivy a šroubováky. Vyrvali několik sedaček, seškubali mi potahy a ještě jsem dvakrát musel vyhazovat rezervu z kufru. Bohužel nic nenašli. Pak začala prohlídka osobních věcí. Při té Babbemu objevili krásného litinového boxera v hodnotě asi 1000 czk, kterého musel slavnostně před celníky rozbít sekyrkou.
Koning byl bez problému a já také, až na pilulky, které užívám již něco přes tři roky.

Vedoucí celnice prohlásil mé léky za narkotika, mě za pašeráka a v doprovodu ozbrojené eskorty jsem byl odveden k výslechu.
Seděl jsem v místnosti asi s pěti příjemnými pány a vysvětloval jim, že se jedná o můj lék denní potřeby. Asi po hodině výslechu výbor v poměru 2:3 uznal, že teda nejsem dealer, nicméně jsem porušil další dva zákony.
Sepsal jsem protokol a šel si sednout do auta. /protokol byl ve slovenštině, z důvodu aby má rodina věděla co se mnou je …. toto mi sdělil šéf celnice/ Asi za hodinu ke mně došla opět eskorta a předvedla mě k vedoucímu celnice. Ten mi oznámil, že mám 10. srpna soud v Užhorodě a představil mi šéfa protidrogového oddělení, jenž mne převeze do té doby do cely předběžného zadržení ve Lvově.

Tento mě doprovodil k autu, ať si vezmu nejnutnější věci, že teda pojedeme, přičemž něco dlouhosáhle konzultovat přes mobil se svým nadřízeným. U auta mi oznámil, že kvůli lékům denní potřeby nemohou na Ukrajině prý nikoho zavírat, tudíž s ním nepojedu.

Odvedl mne zpět k vedoucímu celnice. Ten poněkud rozzuřen po mě mrskl pas i s techničákem a řekl mi, že příště žádné protidrogové volat nebude a zašije mne do basy sám minimálně na dvacet let.

Takže po čtyřech hodinách trýznění a výslechů nám bylo dovoleno opustit ukrajinskou část hranice a přesunout se na slovenskou. Zde musím poznamenat, že vstup do EU je téměř neprodyšný. Důkladnou kontrolou procházejí veškerá auta.

Po dvou hodinách čekání jsme konečně přišli na řadu k policejní kontrole. Po prověření pasů se celník zeptal ne jméno Hron a suše mi oznámil, že se vracíme na Ukrajinu.

V první chvíli mě napadlo, že asi opravdu půjdu do ukrajinské basy. Opatrně jsem se tedy zeptal proč.
Nakonec se ukázalo, že mám na Slovači pokutu 2000 czk z roku 2004 za překročení rychlosti. Nakonec policajt řekl, že pokud ji zaplatím, tak mě do EU klidně pustí.

To už nevydržel Ing. Koning a zeptal se mě: „Ty Dada, nebudeš tak trochu problémový?“
Dodnes jsem nepochopil co tím myslel.

Požádal jsem svého velkého kamaráda Babba o akutní finanční výpomoc. Ten nejprve navrhoval, ať jdu pěšky do Užhorodu a pak vlakem do Prahy, že nic nemá, ale nakonec povolil a půjčil mi 100 eur.
Takže se vše vyžehlilo a po sedmi hodinách muk pekelných jsme se ocitli konečně na Slovensku.

Ve dvě v noci jsme byli na Zemplíně, ale kupodivu ani Babb neměl náladu tančit na piedestalu. Dali jsme si pár pivek a šli spát. Při hledání spacáku jsem zjistil, že mi celníci ukradli můj péřák za 4000 czk. Při pohledu na dobité auto od celníků jsem ulehl pod deku s konstatováním „Že tak vytípanou dovolenou jsem ještě nezažil.“

Další den jsme navštívili Morské oko na Vihorlatě, Levoču a termálné kůpele. Přespali jsme v Eurocampu pod Tatrami a další den se vydali na Slavkovský štít. Ten jsme zdolali díky abnormálním běžeckým schopnostem p. Smejkala asi v polovičním čase, než ukazoval turistický rozcestník.
Kamarád Babb nám zdrhl i s vodou, takže jsme s Ing. Koningem byli během výstupu nuceni pojídat sníh a kameny.

Při sestupu nás chytla horská bouře s blesky, které nám šlehaly za našimi předky i zadky. Já jsem si samozřejmě nevzal pláštěnku, takže padající kroupy mi kvalitně podchladily tělo a měl jsem co dělat, abych nezkolaboval. Nakonec vše dobře dopadlo a večer jsme úspěšně uzavřeli expedici v baru Krab v Uh. Hradišti.

Závěrem chci říct, že tento výlet byl opravdu povedený a budu na něj v dobrém vzpomínat.

A TEĎ DULA:

Konec výpravy z pohledu osádky vozu Škoda

Poté, co jsme se rozloučili s osádkou vozu Ford, nasedli jsme do vozu Škoda a odjeli směr Perečin (stále ještě UA), kde to Medák dobře zná ze svých návštěv a kde věděl o jedné dobré hospodě. Hospoda byla opravdu poměrně kvalitně zásobena (žádné skopové a jiné hnusy), takže jsem se konečně najedl a vyrazili jsme hledat místo, kde složíme na noc naše špinavá, znavená těla. Jako první nám padla do oka loučka vedle jakési říčky, kde bylo podle stanů možno tušit cosi jako kemp. Jako všude na Ukrajině šlo o kemp černý, což znamená, že kromě Ukrajinců a stanů je možné na takovém place najít ještě sto tun rozličného bordelu, dvě stě tun hoven a miliardu much a komárů. Když Medák při ohledávání místa, kde bude spát našel ještě mrtvou zmiji, rozhodli jsme se, že poslední noc v zemi, kde zítra znamená již včera, se plácnem přes kapsu a půjdeme nocovat do hotelu. Na druhý pokus se nám podařilo objevit motel kousek od Perečinu, osprchovali jsme se teplou vodou, shlédli noční program ukrajinské TV, nějak se zkroutili na dost krátkých postelích a ulehli ke spánku. Bohužel jsme však recepční hotelu nebyli upozorněni na fakt, že tři metry od oken našeho pokoje budou celou noc jezdit dlouhé a těžké nákladní vlaky ... Noc tak byla rovněž velmi dlouhá a těžká ...

Poslední den naší výpravy jsme ráno ještě navštívili tržiště v Užhorodu a vyrazili k obávanému hraničnímu přechodu. Stejně jako osádka vozu Ford jsme museli vyplnit deklaraci, prošli jsme bez problémů pasovou kontrolou a zařadili se na konec řady aut s pořadovým číslem cca 180. Asi po půl hodině čekání, kdy jsme se hnuli o půl metru jsme si začali pohrávat s myšlenkou někoho uplatit a dostat se tak o kus blíž vytouženým domovům. Vložili jsme proto do pasu 5 USD a 10 hřiven a zvěd Ála byl vyslán směrem ke Slovenské hranici, kde ukrajinský voják obsluhoval závoru před vjezdem do odbavovacího prostoru. Ála došel až k vojákovi a začal mu vysvětlovat, že bychom potřebovali předjet asi tak sto padesát vozů, protože se nám nechce čekat.
„Jste snad diplomati!?“, rozkřikl se na Álu voják.
„Nejsme ale zaplatíme“, mrkl na vojáka spiklenecky Ála.
Voják se uklidnil, vzal si Álu stranou a řekl: „platí se nahoře“, a kývl hlavou směrem k budce pasové kontroly.
Ála tedy s pasy přešel k budce, naklonil se k úředníkovi a pravil: „Dobrý den, potřebovali bychom být ještě jednou pasově odbaveni“.
„A to jak proč?“, nechápavě se zeptal úředník.
„Protože spěcháme“, odvětil Ála, mrknul na úředníka a podal mu pas z něhož vyčuhoval zelený rožek dolarové bankovky.
„Á tak to je jiná“, zvesela zavýskl úředník a zkušeně překontroloval pasy. „Jaké máte auto? Oktávku? Tak jeďte.“
Tak se z nás stali za necelých 150 Kč diplomaté a rázem jsme byli v řadě aut asi dvacátí. Jak pravil Medák, korupce sbližuje. Na Slovenské straně už bylo vše OK a tak jsme po dvou hodinách konečně stanuli v zemi našich sousedů. Po cestě jsme už dali jen svíčkovou a večer jsem už ležel ve své vaně a posteli.

Akci hodnotím jako vynikající, ale na Ukrajině už mne zas dlouho nikdo neuvidí.

FOTODOKUNDAMENTACE