Vánoční povídka 2011

Kapitola třetí: Konference

Většinou na začátku léta, ještě před prázdninami se Jirka se svým „oddělením“ vydával na několikadenní konferenci. Oddával se tomuto rituálu jako něčemu, co musí být a přestal pátrat po smyslu. Vlastně to byla příležitost se za cizí peníze ubytovat v nějakém městě a na den či dva přerušit obvyklý běh dní. Letošní rok byla konference v Olomouci. Bohužel v nějakém zatemnění smyslů se přihlásil nejen na akci jako takovou, ale i k přednesení referátu. Byl teplý den ke konci června. Oblékl si své jediné sako, přejel své jediné lepší boty kartáčem a nasedl do vlaku. Jel už asi na svoji pátou konferenci tohoto typu. Po pravdě, konference byl asi příliš honosný název. V podstatě šlo o to, že asi tak padesát lidí se někde sešlo a dva dny přednášeli více či méně zajímavé referáty a další dva dny se mačkali v polorozbořených páchnoucích stavbách na exkurzích. Složení účastníků bylo vždy stejné. Státní zaměstnanci, učitelé a jejich asistenti, studenti vysokých škol, holky ze samospráv, co většinou netuší o čem je řeč, ale byly rády, že vypadly ze svých úřadů, několik nadšenců a také různé podivné osoby, které se předmětem konference dokonce živili.

Když vystoupil z vlaku, rozhodl se, že půjde do hotelu, kde měl bydlet, pěšky. To se ukázalo trochu jako nepředložené furiantství. Bylo to daleko a brašna s notebookem, který sebou vozil vždy, a který nikdy skutečně nepotřeboval, se pronesla. Samozřejmě několikrát zabloudil, protože z popisu umístění hotelu si dokázal zapamatovat jen tři slova: stadion a okraj centra. U třetího stadionu se trefil. Byla už noc. Hotel, spíše ubytovna, byl zřízen v bývalých kabinách u fotbalového hřiště. Mrštil tašku na pokoj a spěchal do hospody, za kolegy. Existencionální úzkost, která ho přepadla, unaveného v cizím městě v kabinách u obludného fotbalového hřiště se rychle projektovala do touhy vypít osm piv a usnout. Než odešel, ještě si v koupelně opláchl obličej vodou. Při tom se podíval do zrcadla nad umyvadlem. Viděl se jako ve filmu. Unavený chlap, který celý den ve městě hledal sedmnáctiletou dceru svého kamaráda. Brala drogy a on musel pátrat v opravdu špinavých uličkách a ptát se podivných lidí, kteří pravděpodobně zabili jiné lidi v jiných špinavých uličkách. Při téhle práci se nikdy neusmál a ušpinil si na několika místech vlněné sako. Na lícní kosti měl škrábanec od pěsti, které se nestihl vyhnout. Už tři dny nespal a ozývaly se staré rány skryté pod ošklivými jizvami. No, nic dá si trošku petroleje dole v baru a zkusí na pár hodin usnout. Při pohledu na svou tvář připomínající obtloustlého běloruského taxikáře, se vrátil k původní myšlence na pivo, vykročil z pokoje a následně i z hotelu do teplé noci.

Probudilo ho hlasité pokřikování trenéra na nějaké ubožáky na trávníku. Do těchto zvuků se mísilo letní ráno se svým světlem i vůní. Tetelení vzduchu mu na chvíli připomnělo ranní vykouknutí ze stanu směrem k řece, kde se koupaly nahé sedmnáctileté holky. Ne, že by to zažil, ale byla to rozhodně lepší představa, než že se musí umýt a jít na nesmyslnou konferenci. Vyschlé patro, zalepené oko a tupá bolest uvnitř čela mu připomněla, že zřejmě opravdu vypil těch osm piv, jak původně chtěl. Pokoj byl malý a hnusně barevný. Stejná byla i snídaně. Olomouc, Olomouc. Snažil se vzpomenout, zdali tady zažil něco zajímavého, nedej bože pěkného. Měl pocit, že by mu měly naskočit nějaké vzpomínky. Někdy v nedávné minulosti tady v tom městě byl. Ne, bohužel, nic ho nenapadlo. Zato se mu vrátila představa na letní ráno s řekou plnou nahých mladých holek. No, nějak to dneska musí přežít. Když se vymotal z hotelu, zjistil, že bude nutné přebít hnusné kafe, které vypil, nějakým alespoň trochu lepším. A také by mu mohla půlhodina v nějaké kavárně pomoci překlenout čas mezi kocovinou a začátkem konference. Volba padla na Café Mahler. Posadil se na terasu na horním konci hlavního náměstí, objednal si kávu a tupě zíral na boční dveře zaparkované dodávky asi čtyřicet centimetrů před ním. Do sklenice vody upustil Alka Seltzer a dál zíral před sebe. Co kdyby místo dnešní konference začal psát příběh naprosto obyčejného člověka, (třeba sebe), který se rozhodne, že svůj zbytečný život, alespoň si to o něm myslí, opustí a napíše knihu. Něco, co po něm zůstane, na co budou jeho děti hrdé, něco co v jejich očích ospravedlní jeho existenci. Že jenom nechodil do práce, aby měli co jíst, ale že zanechal „odkaz.“ Kvůli psaní opustí práci a nakonec ztratí i rodinu. Samozřejmě, že to bude špatná kniha, kterou nebude nikdo číst. Toto zjištění ho po dvou nebo třech letech psaní přivede ke konečné depresi, která vyústí v to, že začne dělat konečně něco užitečného.

Dodávka odjela a Jirkovi se otevřel pohled na velkou část náměstí, po kterém chodili lidé. I tahle káva chutnala hnusně. Chvilku pozoroval číšnici a přemýšlel, co by mu asi odpověděla, kdyby se jí zeptal, proč káva svou chutí připomíná nejvíce pocit, který máte ve dvě hodiny ráno, když sedíte u Mc. Donalda a čekáte na první ranní vlak.

„Slečno, to kafe, chutná hrozně.“

„To je možný, já nevím, kafe nepiju.“

„Zapomeňte na to.“

Ne. Hned zkraje si zakázal přemýšlet o číšnici a téhle situaci. Kolik je hodin? Skoro devět. Za půlhodiny to začíná. No, zaplatím a vezmu notebook, který ponesu jako svůj kříž, jako znamení nesmyslnosti. Dlouhá ulice vedla kolem bývalé jezuitské koleje, arcibiskupství, univerzity, muzea. Viděl sám sebe božím okem. Jde zpocený, k jedné straně nahrbený (kvůli těžké tašce), chlápek v černém saku, žluté kruhy kolem při hmouřených očí. Jde pomalu, jako by se mu nechtělo na místo, kam má dojít.

Pojednou se mu vyjeví scéna, kdy utíká v těsném černém obleku a brašnou přes rameno prázdnou tichou ulicí. Pronásledují ho tři muži. Jmenují se Kariéra, Výčitky a Dluhy. Běží, jak nejrychleji je schopen. Za ním se ozývá střelba. Kulky mu hvízdají kolem hlavy. Zahne za roh domu. Vyděšeně dýchá, studený pot mu stéká pod košilí. Kroky pronásledovatelů se přibližují. Odlepí se od fasády a znovu se dává do běhu. Najednou ho do jedněch dveří domu vtáhne ženská ruka. Uvnitř spatří překrásnou vysokou ženu v bílém županu. Má hluboké černé oči a bílé vlasy. Stojí tam jako uhranutý. Chce se na něco zeptat, ale ona mu něžně přiloží svůj ukazováček na rty. Potom vyjde klidně ze dveří, stoupne si doprostřed ulice, vstříc třem mužům. Rozevře župan a z lůna ji vyšlehnou tři tlusté paprsky, které projedou hlavami trýznitelů. Ti padají na dlažbu a mizí. Žena se zahalí, podívá se směrem k němu, usměje se, změní se v bílého kondora a mizí v oblacích.

Za vchodem do arcidiecézního muzea, kde se konala konference, si vyzvedl svou jmenovku a igelitovou tašku s nějakými nesmyslnými propagačními materiály. Kolem se již zmítalo mnoho lidí. Poznával známé tváře s divokými vousy i výrazem. Z některých šel strach, nicméně většina byla neškodná. Jedni pili příšernou kávu z plastových kelímků, jiní žvýkali různorodou potravu. Ženy a dívky v divném oblečení se o něčem bavili. Sakra, co tady dělám? Podle programu byl jeho příspěvek na pořadu po obědě. Kde jsi, kondoří ženo? Sednul si do nepohodlné židličky a čekal. Kolegové z práce se posadili vedle něho a čekali také. Po třetím referátu se chtěl zabít. První pán, mluvil polsky o nějakých hradech. V referátu bylo asi tolik informací, jako kdyby seděl rok v knihovně a četl. Už zítra nebude vědět nejen, o čem to bylo, ale ani jak se to jmenovalo. Druhý příspěvek byl o nějakém architektonickém detailu, který viděl poprvé a pravděpodobně naposled, a který zásadním způsobem pře datoval nějakou prašivou barabiznu asi o tři roky. Před třetím referátem se chtěl zvednout a odejít do kuloárů, ale zachytil se nešikovně sakem o jeden výstupek na moderní židličce, takže vyproštění by znamenalo velice náročnou manipulaci, která by způsobila hluk, a proto zůstal sedět. Přednášející pouštěl asi dvoutisící slide. Jirka přivřel oči, natáhl nohy a vzpomínal, kdy byl naposledy vlastně šťastný? Jistě byly zde jeho děti. S těmi zažíval pocity štěstí. Ale kdy zažil pocit štěstí, který se na ně nevázal? Kdy pocítil tu chvilku, která stojí mimo prostor a čas? Jasně, těžko říct, co je štěstí, ale Jirka věděl, že to každý nakonec pozná, když na to dojde. Takže jaké věci, situace, pocity mi přinášejí štěstí?

„Pusť mě, je přestávka.“

Jirka se podíval do leva, kde ho jeho kolega kopal do nohou, aby si uvolnil cestu ven. I na něm bylo znát, že by chtěl být asi jinde. Brunátná tvář značila prošlé utrpení.

„Nemáš nějaké morfium, nebo něco?“ odpověděl Jirka a vztyčil se s židličkou přichycenou na saku.

„Utrhnul sis kus saka,“ řekl bez známky účasti kolega.

Na nádvoří svítilo slunce. Jirka stál jenom v košili se sklenicí vody v ruce a díval se pokradmu na některé z kolegů. Byl tu vytáhlý, podivně hubený člověk s rozčepýřenou kšticí. Již mnohokrát se snažil z jeho slov něco pochopit, ale k ničemu to nevedlo. Vedle stál mladý docent s vizáží zahloubaného Rumcajse. Pamatoval si jednou, jak na třídenní konferenci, měl ve vousech nepřetržitě jednu polévkovou nudli. Jirkovi se chtělo močit, ale bál se vstoupit do moderních záchodů, které představovala betonová kostka uprostřed místnosti. Kdo může navrhnout záchod do prostřed místnosti? Ještě dva referáty a bude oběd. Měl jasno v tom, že před obědem do konferenční místnosti už nevkročí. Chvilku přemýšlel, že se někde pokusí sešít hrozivou trhlinu na saku, ale pak od tohoto z mnoha důvodů pitomého nápadu upustil. Počkal, až se začali kolegové vytrácet zpět na referáty a zmizel do města. Měl dva poměrně různorodé plány, jeden se skládal z pokusu dát si konečně dobré kafe, potom oběd a potom si ještě přečíst svůj referát. Druhý plán spočíval v seznámení s krásnou barmankou, divokém sexu v kuchyni, cigaretě, koupi nového obleku a společném odjezdu do Vídně kradeným mercedesem za dalším dobrodružstvím.

Kavárna, kam usedl, byla zaplněna poměrně velkým počtem bez výjimky mladých lidí. Ale ano, opravdu si vybral, byť nevědomky, podnik, kam chodí studenti místní univerzity. Při pohledu na ošklivého mladého kluka se směšnými štětinami na bradě, u kterého si objednal kávu, v duchu škrtnul plán B. Pokoušel se číst noviny a nedívat se kolem, ale nešlo to. Musel. Parchanti. Támhle ten v tom černém vytahaném svetru si tady čte určitě od těch deseti hodin, co se vyhrabal z pelechu. Co ho tak dneska čeká? Tak ještě hodinu si tady bude číst u kafe, potom půjde možná do školy na přednášku a potom už bude jenom v hospodě. Nebo se možná mýlil, možná to není jako za jeho studií. Třeba musí do večera něco napsat, aby se mohl zúčastnit prvního grantového kola. Jirka si nebyl jist, jestli jim vlastně záviděl. Asi spíš ano, i když jeho současná situace s tím příliš nesouvisela.

No, tak ani tohle kafe se nedá pít. Do třetice hnus. Jirka zaplatil a opět vyšel ven na ulici. Zřejmě byl nejstarším mužem v celé ulici, v celé čtvrti, možná v celém městě. Proč nejsou ty děti v posluchárnách, proč tady jen tak bloumají, proč se smějí, proč mají takové ty rozvláčné pohyby pažemi, jaké mají lidi, které nezužuje pocit odpovědnosti za rodinu spojený s daleko strašlivějším pocitem, že netuší, proč se to všechno kolem vlastně děje. Sakra. Podívejte se na mě. Taky jsem byl jako vy. Teď jsem obtloustlá čtyřicetiletá kreatura. Vidíte? Jirka zvrátil hlavu dozadu a podíval se do modrého nebe jako by se chystal zařvat nějakou strašlivou kletbu. Přivřel oči a i přes oslnění ostrým sluncem měl pocit, jakoby viděl letmé mihnutí bílých kondořích křídel.

Čas už pokročil a Jirka měl hlad, který se mísil s nevolností před vystoupením na konferenci. Pokud si chtěl svůj referát ještě přečíst, na jídlo v restauraci už nezbýval čas. Proto, vstoupil do Mc. Donaldu. Objednal si nějaké menu a sedl si s ním ven, protože uvnitř nebylo místo, vyjma stolu, kde se cpali účastníci konference ze severu Čech. Po třetím zakousnutí do umělohmotné housky plné nějakých omáček, si všiml, že má na košili obrovskou červenohnědobílou skvrnu. Ne, ne! Utřel to nejhorší ubrouskem, dojedl a seděl. Vnitřní hlas mu říkal, vzdej to. Přestaň se trápit. Nech všeho a odjeď domu. Seděl a scvrkával se. Nakonec se zvedl. Chlap se přece jen tak nevzdá. Nějaký flek na košili, byť obrovský, ho nemůže porazit. Nakonec, snad by i lépe zapadl mezi skupinku výzkumníků, kteří nosí tenisky k saku nebo spíše k něčemu o čem si myslí, že je to sako. Asi deset vteřin věřil, že je schopen jít přednášet referát s flekem a roztrženým sakem. Potom vykročil směrem k obchodnímu domu. Čas už trochu pokročil a tak si spěšně vybral jednu z desítek košil. Matně si pamatoval svou velikost. Zaplatil a zrychleným krokem spěchal k arcidiecéznímu muzeu. Na to, že si ještě přečte svůj referát, mohl zapomenout. Kde se převlékne? Za deset minut to mělo začít, právě jeho příspěvkem. Nezbývaly než betonové záchody. Ježíšikriste, pohledový beton s černou podlahou, nerezovými mísami a umyvadly. Kterou sexuální úchylkou trpěl asi architekt. Sundal potřísněnou košili, kterou musel, i když nerad nacpat do koše. Navlékl si novou, hledal knoflíky na rukávech a oni tam nebyly. Rukávy končily manžetami. Také mu byla trochu těsnější. Začínal se potit a bylo mu nevolno. Jednak z referátu, jednak z toho hnusného jídla. Sroloval zběsile rukávy k loktům a potom si opláchl opatrně obličej vodou. Interiér už na něho i za tak krátkou dobu začínal působit depresivním ovzduším bunkru vyšinutého maniaka. Rychle vyšel ven a zamířil ke své židličce, kde měl tašku. Téměř všichni už byly na svých místech. Obličeje uklidněné snězenou potravou. Jirka začal hrabat v tašce, hledajíc přenosnou databanku s referátem. O čem ten referát vlastně byl? Začínal mít před očima záblesky bílého světla. Žaludek se mu smrštil do bolestivého měchýřku, naplněného odpornou chutí hamburgeru. Našel přenosný disk a spěchal ho dát obsluze notebooku, ze kterého se promítalo na velké plátno. Řekl mu název složky a bez toho aniž, by věděl, kde je a jak se jmenuje, vstoupil na pódium. Tam se přece jenom při pohledu do obecenstva, kde viděl téměř skoro známé tváře, trochu uklidnil.

„Dámy a pánové, dovolte, abych Vás seznámil se stavebněhistorickým průzkumem zámku v Krásném Dvoře,“ řekl roztřeseným hlasem a pak pokračoval:
“Na prvním obrázku vidíte původní plán zámku z roku 1727.“ Jirka, jenž stál otočen zády k promítacímu plátnu, spatřil náhlou změnu ve výrazech většiny obličejů. Byla to vteřina. Křečovitě se usmál a pomalu se podíval za sebe. Rázem mu studený pot zalil obě oči. V uších se usadil hukot, který přehlušil i nastalý šum v sále. Ruka, ve které držel poznámky, vypověděla poslušnost a papíry upadly na zem. Co? Jak? Jak se to mohlo stát? Bál se otočit zpět do sálu. Na promítacím plátně byl vidět muž s poměrně mladou dívkou, jak svým penisem proniká do její vagíny. Na plátně měly oba orgány asi tak metr. Už se nikdy nedozví, proč byla jeho následující slova, „další obrázek prosím.“ Obsluha, zjevně v šoku, slepě poslechla. Zároveň s obrázkem penisu, který se tentokrát ocitl v ústech dívky, obstoupila Jirkovu mysl bílá mlha, díky níž potom, co se otočil, neviděl ani neslyšel hemžení a překvapivé polohlasité výkřiky před ním. Pojednou obraz zmizel a v sále zhaslo světlo. Jirka na nic nečekal a rychle vyšel směrem, kde si pamatoval dveře. Po několika metrech se světlo opět rozsvítilo. Hlasitě dýchal, tvář zalitou litry vlastního potu, v uších rachot. Snažil se dívat před sebe do prázdna. Neviděl téměř nic, pouze matné obrysy východu. Pojednou se prudce rozlítlo sklo velkého okna. Tisíce kousků tříštivého skla naplnilo místnost. Instinktivně si zakryl hlavu oběma rukama, když v tom ho za košili chytily velké kondoří pařáty a zvedly ho do výše. Hned potom ztratil vědomí.