Setkání s běžkaři

Na displeji se ukázalo „Babinský“, a tak jsem telefon bez jakýchkoliv obav zvedl, protože jsem očekával pouze krátký rozhovor s tímto oblíbeným a moudrým mužem. Jaké však bylo mé překvapení, když se z druhé strany ozvalo:
„Ééééééééé, ...ampej....“
„Cože, jsi to ty Babi?“
„He, ééééééééé, Hampejz, tady je Hampejz. Musíš jít zaplatit sekeru na Hotel, ééééééé, já to nezvládnu, jedem éééééé z běžek a su hrozně ožralý. Dostal jsem peníze, éééé, na tu sekeru a všechno jsem propil.“
Ležel jsem na gauči pod teplou dekou a ani na chvíli mne nenapadlo, že bych šel někam do té sloty, která panovala venku, a proto jsem odvětil:
„No Hampejzi, možná bude lepší, když to vyřídíme zítra, ne?“
„Ééééééééé, néééééééé, to se musí dnes, he ee.
„No tak se u mě stav, dám ti prachy a zajdeš tam.“
„Máme se u tebe stavit, jóóóó? Tak to my se stavíme, su tady s Keňou, Gabošem a veze nás Babinský a jsme úplně éééééééééé ožralí. Tak zatím.“
„Nééééééééééé!!!!!!!!“ tento můj výkřik už slyšel bohužel jen hluchý telefon.

Za dvacet minut se u mých dveří rozezněl zvonek, domovním telefonem jsem zjistil, že před domem opravdu stojí tlupa opilců, a protože jsem chtěl zabránit totální demolici mého bytu, nedalo se nic dělat a musel jsem vyrazit ven, abych s Hampejzem zaplatil sekeru a dostal chuligány z blízkosti mého bydliště. Pomalu jsem sestupoval po schodech k domovním dveřím a s obavami jsem naslouchal zvukům z venčí. Opilí běžkaři si chvíli čekání na mou osobu krátili boucháním do dveří a hanlivými skřeky - zřejmě proto, aby pobavili mé sousedy a ubezpečili je, že jsem veselá kopa se spoustou dobrých přátel, se kterou si ještě užijí plno legrace. „Kde si ty pičo?“ zeptal se mě hned na uvítanou Ing. Köňa. Podíval jsem na Babinského, který byl jako jediný z celé tlupy příčetný a čekal jsem vysvětlení. „Nemohl jsem nic dělat. Nedali si nic vymluvit. Chtěli jet k tobě. Vyhrožovali mi. Kdybych to neudělal, tak by mě zabili.“

Po krátkém pochodu jsme se vnořili do útrob Hotelu, vyrovnal jsem na baru sekeru a usedl ke stolu k běžkařům, kterým se nechtělo čekat na obsluhu, a proto si začali dopřávat slivovici z vlastních zásob.
„Vypili jsme na Bunči dvanáct panáků, vole“, halekal Ing. Köňa na celý lokál, „a pořádně se dnes ožerem.“
„Já si dám už jenom jedno pivo a půjdu domů, já se dnes nemůžu ožrat.“ seznámil nás se svou vizí Hampejz. Dlužno říci, že druhá část jeho vize byla již nesplnitelná.
„Ale nežvaň, budem chlastat, že jo Gabošu?“, obrátil se Ing. Köňa na třetího běžkaře, kde cítil větší míru nadšení pro svůj nápad.
„Hmmm, tak jo.“, odvětil suše Gaboš.
Do děje náhle dramaticky vstoupil číšník. „Tak tohle jsme si nedomluvili pánové, tu flašku hned schovejte.“
„Ále no jóóó. Dyť je to jenom pivo“, řekl neochotně Ing. Köňa a strčil mi láhev se slivovicí mezi nohy, načež z ní začal pít s hlavou na mých stehnech, kteréžto počínání komentoval slovy: „Ty máš ale šulína, Dulo, to je pořádný pití, hehehehe.“
„Zavolejte mi tágo, já domů nedojdu“, ozvalo se náhle z Hampejzovy hlavy.
„A za co bys to chtěl zaplatit, co? Šak’s všechno propil, hňupe. Pojedeme na běžkách kolem Štěpnického potoka“, oznámil Ing. Köňa. „A dáme si ještě jedno pivko!“
„Tak to tedy ne, další pivo už si nedám. Zaplatím a jdu. Puč mně pade Keňo“
„Pade, kde bych to vzal? Taky jsem všechno prochlastal. Babinský nám pučí.“
Na tuto myšlenku Babinský ihned zareagoval: „Tak to by asi nešlo, sám mám málo, fakt ne, to nepůjde.“
„Slyšíš ho, blba? Prej nemá.“ kroutil nevěřícně hlavou Ing. Köňa.
V tuto chvíli jsem cítil, že bych měl vstoupit do katastrofického děje s pokusem o nápravu těchto zhýralých bytostí na scestí. Pohlédl jsem na tahouna běžkařů Ing. Köňu a pravil jsem: „Nevím, nevím, Keňo, jestli by měla Klárka radost, kdyby tě viděla, jak tady sedíš v promočených běžkařských botách, zasviněné bundě a třemi promilemi v těle a děláš tady ostudu. Zkus se nad tím zamyslet.“
Hampejz kýval hlavou a měl jsem dojem, že má slova dopadla na úrodnou půdu a v brzké době všichni prostory Hotelu opustíme a odebereme se pokojně k domovům, ale to jsem příliš přecenil možnosti nápravy zejména Ing. Köni.
„To je nesmysl, pičo. Šak věděla, koho si bere, ne?! To by jí vůbec nevadilo!“
V tuto chvíli jsem seznal, že má mise v Hotelu se pomalu blíží ke konci, proto jsem se rozloučil s Hampejzem, jehož jsem upřímně litoval, protože evidentně sedl na lep zkušenému alkoholikovi Ing. Keňovi, prohodil jsem pozdrav na rozloučenou směrem na druhou stranu stolu k Babinskému a Gabošovi a nakonec jsem se otočil na Ing. Köňu, abych se rozloučil i s ním. „Tak ahoj Keňo.“, řekl jsem.
Keňa si mne chvíli překvapeně prohlížel tupým zrakem, ze kterého ovšem v okamžiku vyšlehly plameny, lapnul po mne svými chapadly, přitáhl si mou hlavu do dvojitého Nelsona, kterým mi lámal vaz a hulákal: „Ahoj Dulo, tebe jsem už dlouho neviděl, ty kurvo, posedíme chvílu néééé? Dáme pár piv. Ožerem se.“
Trvalo celkem dlouho, než se mi podařilo vyprostit ze sevření tohoto zjevně duševně vyšinutého muže a konečně opustit katakombní prostory Hotelu.

Vyzývám tímto všechny čtenáře Mani, aby se pokusili pomoci všem svým bližním, o kterých ví, že mají problémy s alkoholem, tedy nejen v článku uvedeným běžkařům. Zejména apeluji na medicínsky (psychiatricky) vzdělaného Kašpeho, aby své návštěvy Hradiště, spojené se setkáními s přáteli nerealizoval v restauračních zařízeních, ale v ordinaci svého otce, kterou by si za účelem ozdravy chorých hlav mohl vždy na víkend zapůjčit.