Na pomezí podzimu a léta
Některé květiny voní do dálky a uchvacují rozlehlé prostory, jiné nemají nic.
A člověk tak často loví v hluboké vodě svých vzpomínek zážitky a skutky, co by obstály, a pořád nic kloudného nemá, všecko hází zpátky, jen sem tam nějaká ta hezčí rybička.
A co jsme vlastně my tady? Proč nás netíží vlastní kosti?
Pyšně obýváme svá těla rádoby sportovců a plyneme si bez obav kamsi.
Ta spokojenost a klid mě děsí. Vždyť času je tak málo.
A to máme sotva kdy jistotu, že někde v našich útrobních systémech už nerozhlíží se oči račí. A nebo to auto, co někoho brzy srazí k zemi – nenatankovalo právě plnou nádrž?
Beztak strom, co dá jednou prkna na mou rakev, už si pěkně schne někde na pile.
Ne, nejsem žádný pesimista, to mě chraň všeci svatí, vidím to přesně naopak. Je jen potřeba pořád něco dělat, dělat dobré věci a dělat je pořádně.
ČÍM BYCH TAK SÁM konečně ZAČAL?
Obrázková příloha:
