Jak udělali silničáři chybu

Jak někteří čtenáři Maňi už ví, jezdím do práce na kole z Míkovic do Ostrožské Nové Vsi. Sněh nesněh, kalamita nekalamita, já su skalní.
No a včera mě o půl šesté ráno překvapila malinká rolbička na cyklostezce v protisměru, která si vzpomněla i na nás eko-magory a projela to durch, z Ostrožské až k Evektoru.
Sice jsem přišel o požitek z jízdy v prašanu, ale zase to šlo rozšlapat rychlejc.

Poprvé jsem pojal podezření u Lázní, když jsem si na chvíli lehnul, aniž bych o to stál. Ona ta pidirolbička většinu sněhu odhrnula, ale ten spodek bááááječně uhladila.
To bylo ovšem houby proti cestě z práce. Průsvitný led se třpytil na sluníčku, sem tam sněhový jazýček a na tacháči -1°C.

Dnes ráno jsem tušil problémy a tak jsem raději zaspal do světla. V naší ulici leželo 10 cenťáků nové vrstvy, frčel jsem dolů, za mnou bílý ocas jako kometa.
V Kunovicích jsem míjel šílenou zácpu. Stál tam had táhnoucí se donekonečna a čekali, že snad dojedou do Hradiště.
Vzpomněl jsem si na reklamní slogan Českých drah a hned jsem si ho předělal k obrazu svému.
AUTA STOJÍ, KOLA JEDOU, magořiiiiii! A díval jsem se schválně do těch ksichtů plných nasrání a beznaděje.

To by byl šťastný konec příběhu, kdybych nedojel až k cyklostezce. Led nabyl bruslařské kvality a prašan jej pokrýval tence a zákeřně.
Klouzalo to. Každou chvilku mi kolo ustřelilo o pár čísel někam do boku, prošlápnutí naprázdno nebylo žádnou výjimkou.
Zajímavé bylo testovat jak volit správnou rychlost. Když jsem zpomalil, nepřejel jsem jazyk. Když bych to rozjel víc, na tuty letím.
Proklínal jsem silničáře, hledal jsem tu oranžovou potvoru, že jí vypustím ventilek. Proč to projížděli?!

Odpovědí mi byl úsek před Lázněmi, kde bylo sněhu po kolena. Tady jsem byl vyřízený, slezl jsem a poslušně tlačil.
"Proč to ti blbci neprojeli dneska znovu?" Asi se báli že uvíznou.
Prohlížel jsem si tedy stojící auta a pocítil takové porozumění. Vy stojíte už v Ostrožské u Lázní a já zas mosím jít pěšky.

V lázeňském parku jsem zase naskočil a dovrávoral až nádraží.

A tam jsem je uviděl!!! Oranžová rolbička jela přímo ke mně! Najednou zastavili a začali prudce couvat a zase někam zajeli.

Nejsem tak domýšlivý, abych si myslel, že se báli abych jim nedal přes držku a raději zmizeli.
Ale jako satisfakce mi to stačilo. Jsem jenom zvědavý co udělají pro to, abych se ještě dostal domů.

Každopádně zítra jedu na běžkách.