Hydra komunizmu
V koupelně té obrazné visí na zdi zrcadlo. Paměť národa v ně sice upřeně hledí, obraz ten má ale rozestřen mlhou hustou a hlubokou. Paměť národa totiž v touze projít očistnou koupelí pozapomněla se v těch procesech jaksi, po osmnácti letech cabrání a cákání teď jen trpně stojí, upřeně do zrcadla hledí, houby však v něm vidí.
Máme tu svobodu, a to v její pravé a přirozené formě. Člověk po svobodě volá, až když ji nemá. (Normálně si ji neuvědomuje.) Ledacos je třeba kolem nás špatné. (A určitě je! I to je totiž zcela přirozené.) Ale člověk je právě skrze svou svobodu oprávněn to špatné odmítnout. A hlavně - všude kolem nás je i spousta dobrých věcí. Jak se ovšem sluší, to dobré čeká v pokorném tichu. Tudíž je mnohý nevidí, protože často ani vidět nechce. I to je totiž svoboda: číst, sledovat, řešit, uvažovat to dobré nebo to špatné.
Dalších osmnáct let kolem profičí, jak když se svět míhá z okénka rakety, co ji pilotuje slavný - blahé paměti - kapitán Hron. Tak se pomalu posuneme až k prahu fáze poslední, kdy do obrazného zrcadla pohlédneme už sami a napřímo, také výjevy zde sledované budou jen naše vlastní skutky, bez ospravedlňování se dějinnými okolnostmi a nespravedlivými či nevýhodnými vnějšími podmínkami. Každý má dnes ve svých rukou to, nač bude jednou ku stáru vzpomínat. Každý den je posvátná příležitost udělat něco, co má smysl.
Přeji tedy všem, nechť se z každého dalšího dne radují, trpělivě těší ty, co nosem právě naráží do zdi, a pamatují, že jediné, co má opravdu smysl, je láska.
Upřímná a nesobecká láska, ta pak vyžaduje svobodu.
A jak se začne mluvit o lásce a o svobodě, tak každého komunistu v mžiku rozbolí zuby!