Fáfa u doktora
Fáfa se už rok necítil dobře. Bolelo ho celé tělo, a když chtěl promluvit drali se z něj jen sprostá slova. „Změřím si teplotu.“ povídá Fáfa jen tak sám pro sebe. Našel zavařovací teploměr, strčil přístroj do pusy a zkousl. Když tu přišla Myšlenka řkouce. „ Fáfo právě si snědl půl kila rtuti. Zavolej záchranku, nebo zemřeš.“ Fáfa se vyklonil z okna řvouce. „ Volám záchranku“, přičemž zavrávoral a vypadl, naštěstí na korbu kolemjedoucího náklaďáku s uhlím.
Našel ho až topič v elektrárně. Fáfa na pásovém dopravníku uháněl, spolu s ostatními briketami, přímo do pece. Na poslední chvíli smetl Fáfovo tělo na podlahu. Po pěti dnech přemýšlení, co s tím?, jej zanesl do Ústavu geologických věd, jakožto unikátní briketu. Vědci až po důkladném průklepu kladivy, leptacích testech a spektrální řezové analýze, zjistili, že se jedná o lidské tělo Celý rozmrzelí nad ztrátou světového rekordu , svolali asi dvoudenní poradu, jejíž závěrem byl příjezd první pomoci. Tak se Fáfa konečně ocitl v nemocnici.
Byl celou dobu v komatu a zdály se mu nejrůznější fantasmagorie: Napřed byl poslancem, pak ministrem, pak premiérem, pak prezidentem, pak bezdomovcem, pak pokaženým budíkem, pak prsatou pornoherečkou / to bylo už v nemocnici, kdy mu dělali masáž srdce současně s rektálním vyšetřením konečníku/ , pak měl pocit že je klobásek v udírně / to když hořela nemocnice a Fáfu tam omylem zapomněli/.
Nakonec procitl. Ležel na louce za špitálem, vidíce jen trosky doutnajících budov. Vůbec nevěděl co se stalo. Naštěstí přišla Myšlenka poudáce „ Lepší umřít na silnici, než uhořet v nemocnici“ a zmizela.
Fáfa si až do konce života myslel, že najel do špitálu s vlakovou soupravou plnou cisteren s benzínem, čímž vyhodil celý ústav do povětří. Od té doby se vyhýbá doktorům, aby se náhodou něco neproláklo.
A jaké z toho plyne poučení? Lepší kilo rtuti, než citové hnutí.