Epitaf

Ono hlučně hlasité Groouuughhhhhhhtřm!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! nebylo nic jiného než pověstně vyhlášený a široko daleko od Špilasu po Myjavu známý zvuk zavírajícího se litinového poklopu víka kanálu, jež sloužil jako originální vchod do Baru U Krachující letecké společnosti.

Jenomže tentokrát to hlasité Groouuughhhhhhhtřm!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! znělo malinko jinak. Tesklivěji, naléhavěji, s jistou dávkou patetického „Sbohem“, které ale neznamená „Sbohem“, ale úplně přesný opak, znamená zoufalé „Nééééé, já nikam nechci, nikam nepůjdu, nechte mě tady s váma..... Mě je tady dobře, škyt, vzlyk.“ Ani uroněná slzička, ani potoky slz, ani řev a pláč, ani hysterie, nic nepomože, prostě se zavřou vrata, šlus, konec, sbohem a šáteček, adijé, choď do piči...

Tentokrát to nezaměnitelné Groouuughhhhhhhtřm!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! bylo definitivně naposledy. Litinové víko se zavřelo a tu definitivu zpečetily zaměstnanci Obnovy města, v němž Bar U krachující letecké společnosti sídlil, tím, uším štamgastů a barovým povalečům bolestným, Dzcsss... Dzsrcssss! Třssss... Dzrsssc.... Trřrřrřszcccssssssssssss................. Trm, drm, durrrrrmmmm, durrrmmmmmmm!, což nebylo nic jiného než zvuk svářečky zaměstnanců Obnovy toho města, jež vchod do baru zavařili a pak na něj kladivem poklepali, jestli pořádně drží...

Bylo 10:37:23,596 času toho města, když to Groouuughhhhhhhtřm!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! zaznělo naposledy. Zasvěcení, když jej zaslechli, zůstali na chvilinku stát, žluťoučký Ćíňan pan Li zamáčknul slzu a zahradní architekt Kö se přestal na minutku debilně tlemit, zatáhl slint z brady zpět do úst a nasál vzduch, aby si lépe do budoucna zapamatoval tuto chvíli. Byl konec Baru U krachující letecké společnosti, byl konec šestirukého Tečáka, některým se zhroutil svět.

Bylo to s Tebou krásné, Baře U krachující letecké společnosti, nám však nezbývá než se zeptat: „A co bude dál?“